ČTENÍ KE KÁVĚ

Veronice bylo půl roku. Kukadla jak okna do nejtemnější tmy. Spát se jí nechtělo. Kluci už byli větší. Ti se těšili, až vypadneme a oni budou mít u babičky pré. Váhala jsem. "Kam to vlastně jdete? Co to je za demonstraci? Dítě moje, zvaž to, máš tu tři děti..." Máma se na mě podívala, jako kdybych se chystala na vylodění...

Na podzim jsem vyrazila koupit hlínu. Jsem květinový maniak a v džungli zimní zahrady řvaly kytky po přesazení. Nechtělo se mi čekat do jara. Když jsem v zahradnictví zahlídla 70 litrový pytel hlíny za mrzký peníz, neváhala jsem a táhla ho k pokladně.

Po dlouhé době jsem upekla chleba a vzpomněla si, jak u nás doma vždycky neděle voněly. Maminka pekla tři pecny na týden a něco sladkého k odpolední nedělní kávě. Ty vůně se linuly celým bytem už od rána a nás s bráchou paralyzovaly. Tak, že jsme od oběda nevystřelili do šanovských uliček jako jiné dny, ale motali se po bytě...

Zavřela za sebou dveře a vydala se mrazivým večerem k lavičce. Ztěžka stoupala do stráně. Našlapovala ve vysokém sněhu a každý pohyb jí bolel. U staré višně se na chvíli zastavila. Pohladila popraskané větve a zatřásla jimi, aby z nich opadal těžký sníh.