V atriu nefňukal Romeo, zněla tu poezie i haiku

05.07.2019

Autorské čtení může být...

  • když vám vítr flákne na přísně hájenou sněhobílou A4 s vaší poezií šlem pavučiny, křídlo jepice a kus něčeho, co nejde definovat.
  • když víte, že musíte lidem přečíst co nejvíc, protože je to vaše umělecká povinnost.
  • když věříte, že vám vaši posluchači rozumí za každých okolností.
  • když je vám jedno, že přišlo méně než málo diváků.
  • když je vám jedno úplně všechno, ...

...protože ve chvíli, kdy to rozbalíte a začnete přednášet, vám můžou tréma, poloprázdný dvorek, kulturní barbaři a nebásníci celého světa, políbit záď!

Martin Tomášek a atrium.

Atrium Muzea města Duchcova je kouzelný kout. Sám o sobě je odměnou, když dorazíte na výstavu nebo akci. (Kolikrát jste tady Duchcovští už byli?) Dovedu si tu představit šíleného Dalibora, jak se učí housti s pohledem upřeným k nebi, Romea, jak z balkónku na střeše vzdychá po Julii, nebo Delacroixe, kterak se u torza sochy snaží narvat do plátna energii a atmosféru místa. Stejně perfektně sem v úterý 2. července zapadli tři básníci. Vlastně byli ve finále čtyři.

Balkónek pro Romea.

Autorské čtení básnířek Věry Bartoškové, Marie Dolistové a hudebníka, básníka, performera a výtvarníka Martina Tomáška, začalo v podvečer. V době, kdy zbraně skládají slunce i všechna předsevzetí z rána. Ne, že bych šla náhodou kolem. Dorazila jsem, protože jsem souhrou okolností objevila pozvánku duchcovského muzea. (A to má Martin Tomášek můj čerstvý telefon.) K nahodilosti, o které se mě snažil na začátku akce přesvědčit, mělo úterní autorské čtení hodně daleko.

Jakápak nahodilost, když Věrka Bartošková donesla svoji novou, ještě teplou básnickou sbírku Stíny světla. Martin Tomášek věděl, že bude křtít svůj Bestiář a tvářil se jako Charón, kterému švihli loď. Maruška Dolistová, zalitá podle slov Jiřího Wolfa z muzea zlatou aurou, zase dovezla své haiku básně a básník, performer a výtvarník Patrik Linhart přilétl kolegy podpořit.

Patrik Linhart a Marie Dolistová.

Jakápak nahodilost, když časoprostor v atriu vynesl z všednosti hudebními vstupy Harald Eichhorn. Zahrál na víc kytar najednou, než je logicky možné, přičemž dobře věděl, co činí a činil tak úžasným způsobem. Jakápak náhoda, když se úvodního slova ujal velmi dobře připravený Jiří Wolf. Šlo zkrátka o utajenou a dobře naplánovanou sešlost, uprostřed které jste se mohli rozprostřít i vy. Pokud byste ovšem dorazili a kdyby taky měla akce lepší propagaci.

Jiří Wolf měl kdysi schopnost vidět aury. 

Vysvětlím tu utajenou sešlost. Do atria dorazilo asi pět diváků. Vzhledem ke kvalitnímu programu hodně velká škoda. Z reakcí lidí na netu druhý den ale vyšlo najevo, že mnozí o akci nevěděli a rádi by přišli. (Asi nečtou Revui Teplicka.) Protagonisté se totiž z divoce zplaněného principu nekamarádí se sociálními sítěmi. Takže nikde to své úterní čtení neavizovali, nepodpořili, a kromě pozvánky muzea a převzaté pozvánky v Revui Teplicka, nebylo nic. Ne, že by se muselo všechno hrnout na Facebook nebo Instagram. Ale upřímně, kdo si dnes přečte letáček ve vitríně, když spěchá koupit půl kila vlašáku? Je to prostě marný. Staré psy novým kouskům nenaučíš. A tak budou pořád osaměle pábit náhodné kolemjdoucí, namísto cíleného útoku do davu. Což je ve vztahu k nim i k poezii samotné velká škoda.

Věra Bartošková

Kdybyste na akci byli, dozvěděli byste se mimo jiné, jak zní verše psané ve stylu japonského haiku. Ve stylu, do kterého se po hlavě vrhly Věra Bartošková i Marie Dolistová. Podle toho, co jedna na druhou práskly a co ostatně v atriu předvedly, jsou v haiku hodně dobré a vydaly už i několik knih, ve kterých prezentují tenhle způsob nahlížení na svět. Abyste byli v rámu, když ne úplně v obraze: Jde o poezii, u které si musíte hlídat řadu pravidel. Chytrá Wikipedie o haiku říká: "Forma řazených básní podléhá řadě pravidel s tím, že úvodní nejdůležitější sloka (jap. hokku) vystihuje jako uzavřený celek téma celé řady. Následuje sloka wakiku s verši o 7-7 slabikách, která rozšiřuje význam předchozí sloky. Pak následuje třetí sloka opět v rozsahu 5-7-5 slabik a opět další sloka. Tímto způsobem vznikaly básně o 36, 44, 50 a nejčastěji o 100 slokách. Řazené básně ojediněle dosahovaly délky 1 000 až 10 000 slok..."

(Uff. Tímhle stylem bych se pocitově celá pobryndala. Představte si rozervaného poetu, který protáhne své emoce každodenními držkopády a pak je flákne na papír, jak se drží podobných pravidel a nedej bože počítá nějaké slabiky. V takovém případě mu přinejmenším exploduje mozek a bude mít velké trávicí problémy.)

Část posluchačstva.

Marie Dolistová a její ukázka haiku

Tmavý spící les

kapky deště probouzí

v uschlém listí zem

Haiku Věry a Marie mě uvádělo do vytržení. Práce byly poeticky vydatné, přetékající roztodivnostmi. Člověk měl pocit, že stojí na lávce, kde jsou některá z prken uvolněná. A je důležité dodržovat správný rytmus jinak šlápnete vedle a rozbijete si ústa. Posluchači v rychlém sledu vstřebávali napětí, střídané s pointou, pointu s napětím. Postupně, když pak žádná pointa vůbec nepřišla, už byli tak vycvičení a ukolíbaní rytmem, že to celé vsákli a pointu si dosadili sami. Rychlý styl, ve kterém je údělem představivosti všechno stíhat, obrousit zbytečnosti a jít ke kořenům. Obě básnířky mají můj obdiv, protože tahle hra se slovy a obrazy je vyšší básnířskou školou a ony jí zvládly perfektně, a navíc s úžasnou hravostí. Na celkovém dojmu ze čtení Věry a Marie toho vlahého podvečera měl určitý podíl taky Patrik Linhart, který některé z věcí přečetl a dodal jim svůj svérázný půvab chladnotvorna.

Plechová berujda a zelený brouk u kašničky skvěle oživily prostor.

A DOST! (Věra Bartošková, z nové sbírky Stíny světla))

Vznícený svět

zaplavil ledovým

klidem

když ohmatávám

kmeny

nevyslyšených

stromů

Další část posluchačstva.

Jakmile jsme se z haiku trochu probrali, vplul mezi ty dvě křehké plachetnice remorkér. Martin Tomášek se svým Bestiářem. Perfekcionisticky dotaženým projektem, kterým je několikajazyčná poeticko-umělecká publikace. Graficky bezchybná, v nádherně zpracované knižní obálce, ve které jsou uložené jednotlivé vizualizace Tomáškových soch. V knize Martin vyjádřil své vnímání vlastních soch a poukázal na to, jak by měly být chápány v kontextu s navazující, vesměs moderní architekturou. "Nejedná se o sochy komorního charakteru," zdůraznil, "i když tak mohou v mnoha případech posloužit." Kniha byla vydaná v limitované, signované edici 200 kusů. Z toho polovina v česko-německé a další polovina v česko-anglické verzi. Jedná se o nádherný literární zážitek a především o hodnotné umělecké dílo, o které se bibliofilové brzy poperou.

Hudebník Harald Eichhorn

KENTAUR (Martin Tomášek)

Řvali, kurážné víno pili, žrali a blili.

Nad krajem vznášel se dým.

Pustošili, násilnili, lačni krve upíjeli.

Chtíč schvátil jejich tělo a proměnil jejich tvář.

Kdo seje vítr, popel a chlad, nezní v souhvězdí noci.

To jediný Cheirón, krev jejich krve, září a žádá.

Martin Tomášek: Mořská panna (vizualizace)

Svět je báječné místo k narození, napsal můj oblíbenec Ferlinghetti. Atrium duchcovského muzea bylo v úterý báječným místem pro setkání s múzou a lidmi, kterým možná velká část davu nepřichází na chuť. Možná je mnozí považují za podivíny, mimozemšťany, hovořící nesrozumitelným jazykem. Mně ale tahle pohodová sebranka dokázala z prachobyčejného dne, který nezačal nijak valně, udělat velký svátek. Takže za mě díky. A doufám, že se na některé z dalších akcí setkáme i těmi, kteří nedorazili. Aby se mohli přesvědčit o všem sami, na vlastní uši i duši.   -ina-