Poznáte, kde jsem fotila?

23.02.2020

Ruční nářadí, a zejména to hodně staré, mě fascinuje. Bývá vyrobené z poctivých materiálů, jeho tvar je dokonale přizpůsobený ruce řemeslníka, aby se společná mise při výrobě kýženého díla nesla v harmonickém souznění.

Na rozdíl od počítačem řízených strojů si v ručním nářadím můžete přečíst celý jeho příběh. Každý řemeslník do něj vpisuje historii svých vítězství a nezdarů. Když vedle sebe položíte nové, potem neposkvrněné ševcovské kladivo a kladivo, které s mistrem obuvnickým už prožilo pěkných pár let, zjistíte, že to ohmatané, s výraznými otisky zadřenými do struktury dřeva, na vás působí mnohem přátelštěji a je mile upovídané.

Když jsem bydlela ve Veselí nad Lužnicí, chodívala jsem občas k tamnímu ševci. Byl to hodně starý pán, takový Andersen, pohádkář. Jednou se mi urval podpatek na plesové botě. Vzal tu botu do ruky a já slyšela, co všechno jí čeká. "Neboj, tady tě podpořím plátečkem tvrdé kůže. Podpatek ti znovu celý potáhnu. Já vím, tohle se ti nelíbí. Sem dali špatnou kůži, dnes si řemesla nikdo neváží. Zpevním ty podpatky oba." Své vyprávění pak obvykle zakončil něčím takovým jako: "Neboj, zase budeš štramanda." A mluvil k té botě, ne ke mně.

Nedávno jsem při své výpravě roztála před výlohou, kde je vystavené tohle ševcovské nářadí. Ono je tam toho víc, ale k tomu se dostanu později. Poznáte, ve kterém městě na Teplicku jsem tu nádheru objevila?   -ina-