Odjakživa mám potřebu tvořit. Není jediný den, kdy bych něco nedělala

22.10.2019

Malíři jsou někdy jak těžkej mrak. Jindy zase svítí na dálku jak karavana sluncí. Obrazy, které malují bývají zrcadlem jejich duše. Na plátna nechávají tryskat své pocity, sny, touhy, odrazy příběhů, které prožili. Prostřednictvím použité palety barev, linií dělících prostor a hranic jednotlivých tvarů vycházejí do světa nazí a bez potřeby cokoli halit. Vztah mezi vznikajícím dílem a autorem je neuvěřitelně intimní. A když v sobě máte schopnost empatie, dokážete celkem přesně odhadnout, v jaké psychické rovině se umělec při tvorbě nacházel.

V Teplicích vystavuje jedna ze zástupkyň karavan sluncí, malířka Irene Kordt. Maďarka, která už několik desetiletí žije v Drážďanech. Nádherná šedovlasá žena s veselýma očima, která vás při rozhovoru vnímá s nehranou pozorností a laskavým pohledem. Máte pocit, že stále září a když se díváte na její obrazy, nevědomky se usmíváte. Jako kdyby vás pohladila její láskyplná dlaň. Díla Irene Kordt srší ohňostroji barev, oscilují mezi lidovým a naivním uměním a zachycují vesnické výjevy plné člověčiny, upřímnosti a radosti.

Irene Kordt.

Malířka Irene Kordt se narodila v roce 1948 v Maďarsku. Přestože odmala tíhla k výtvarnému umění, vystudovala nakonec ekonomii. Její rodiče totiž usoudili, že se malováním uživit nedá. Ve svých dvaceti letech se ale provdala za Němce a přesídlila i se svojí tajnou touhou věnovat se naplno malování do německého Roztoku. Po roce začala mít Irene zdravotní problémy, a tak se s manželem přestěhovali do Drážďan. Tam výtvarnice žije a tvoří už téměř padesát let. 

Vernisáž její výstavy se konala v pondělí 21. října v klubovně Židovské obce v Lipové ulici v Teplicích a zahájila jí předsedkyně spolku Marie Vovsová. Výstavu, na jejímž zorganizování má lví podíl Gyöngyi Šuleková, pořádá Pobočný spolek Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Akce se uskutečnila mimo jiné v rámci 17. Měsíce maďarské kultury v Teplicích a výstavu můžete navštívit do 15. listopadu. Zpřístupněná je každý den, v době od 10 do 15 hodin. 

Na vernisáži jsem měla příležitost si s úžasnou Irene krátce popovídat.

Jak jste se ocitla v České republice?

To byla náhoda. Tak, jako máte v Teplicích maďarskou menšinu, tak my máme takový spolek v Drážďanech. A s českým spolkem máme velmi pěkné vztahy, takže když něco pořádá jedna nebo druhá strana, jezdíme se navštěvovat. Paní Gyöngyi Šuléková, která dělá pro teplický spolek kulturu, byla v Drážďanech a tu výstavu domluvila.

V Teplicích vystavujete poprvé?

Už jsem tu jednu výstavu měla. Je to asi šest let zpátky. Jinak jsem vystavovala ještě v Lovosicích, kde funguje také maďarská menšina.

Optimismus vašich obrazů sálá i z vás. Máte pořád dobrou náladu?

Mám to v srdci. Moje obrazy vyjadřují to, co jsem kdysi v dětství a mládí prožívala. Ať to jsou žně, čardáš, tržiště, svatba a různé slavnosti ještě v rodném Maďarsku. Všechno to bylo krásné, pestré, veselé a zůstalo ve vzpomínkách i hluboko v mém srdci.

Jste malíř samouk?

Ano. Nenavštěvovala jsem žádnou uměleckou školu, protože rodiče si nepřáli, abych se někdy živila uměním. Na jejich popud jsem vystudovala ekonomii, ale své lásky, výtvarného umění, jsem se nikdy nevzdala.

A jak dlouho se výtvarné tvorbě věnujete?

Já malovala vždycky. Jakmile jsem dokázala udržet pastelky, štětec... Rodiče mi říkali, že když jsem byla v peřince, tak už jsem ručkama dělala pohyby, jako kdybych malovala. Odjakživa mám potřebu tvořit. Není jediný den, kdy bych něco nedělala. Kromě malování obrazů maluji kameny, vytvářím ruční blahopřání, skalpelem vyřezávané papírové obrazy, svícny, vázy ze starých lahví. 20 let jsem také pracovala v Drážďanech na výtvarné škole, kde jsem byla s těmi největšími mistry v každodenním styku a získala od nich řadu zkušeností.

Ty pestré barvy jsou fascinující. Vidíte svět skutečně tak barevný?

Já jsem zůstala duší i srdcem Maďarkou. Jsme veselá země a ty barvy k nám patří. A taky vnímám naplno každý detail, všechno kolem sebe.

Marie Vovesná: To je pravda. V neděli jsme byly na obědě v Teplicích U Černé kočky. Byl tam takový starý strom, kde vyrážely dva docela malé zelené lístky. Nikdo z nás si toho nevšiml, ale Irene ano. A hned nám to ukazovala, jak jsou ty lístky krásné. Ona vnímá své okolí a vidí i takové drobnosti, kterých si běžně člověk nevšimne.

Kromě výtvarné činnosti stíháte i něco dalšího, co vás baví?

Spolupracuji s červeným křížem, kde jsem se věnovala ergoterapii a pomoci starším lidem. Také jsem po Drážďanech velice ráda provázela maďarské turisty. Vedla jsem dětské výtvarné kroužky, učila malovat děti už od tří let. Řada z nich pak ke mně chodila celé další roky.

Jak se vám líbí Teplice?

Je to nádherné město a jsem moc ráda za pozvání spolku, že tu mohu vystavovat. Všem, co se o to zasloužili velmi děkuji za tu úžasnou příležitost.     -ina-

________________________________________________________

Poznámka:

Na výstavě je možné si některá drobná díla autorky koupit. Obrazy rovněž, ale ty až po výstavě. Drobné dekorativní předměty a přání můžete získat hned. Jediný obraz, který Irene podle svých slov nikdy neprodá, je ten největší, umístěný v malířském stojanu. Je to ten jediný, který není zasklený. Irene říká, že se jí na něm podařilo zachytit tisíc vlastností člověka...