Mikulov, Bodlák a kalná rána

31.07.2019

Když se jeden ze švarných jinochů, s nimiž se v pubertě zahazovala má dcera, zeptal: "Mikulov? A kde to je?", měl velký problém. Se mnou. Být z Teplic a neznat Mikulov???? To je jako kdyby řezník nevěděl, co jsou plíčky.

Na Teplicku je spousta nádherných míst. Mikulov patří na horní šprucle pomyslného žebříčku. Pročundrovala jsem a projela tisícovky kilometrů po vlastech českých, ale krajina sevřená v náručí Krušných hor je mimořádně skvostná a pro mě bez konkurence. To vám dojde, když odsud na pár let zmizíte. Trávila jsem nějaký čas na Šumavě, v údolí Lužnice později ve středním Povltaví. Kdykoli jsem se na chvíli vracela a oči se dotkly prvních vrcholků Krušných hor, vytryskl ze mě gejzír emocí jako vývar ze špatně dovřeného papiňáku. Až jsem jednou tu vzpomínkovou epidemii v sobě už nedoléčila a musela se domů vrátit natrvalo.

Mikulov...

Už jsem někde zmínila, že to bylo zamilované místo naší mamky, která nás a vydatnou sváču občas popadla, dotáhla na autobusák v Teplicích a od zastávky v Mikulově vyvlekla nahoru k nádraží. Měla tam své místo. Četla si na dece, zatímco my s bráchou nahodili výraz zdivočelého Mauglího a pozorovali bledé tváře v údolí. 

Na Mikulov jsem pak jezdila i jako pubescent. Sama. Se žracákem, tatrankou, přeslazeným čajem od mamky a kudličkou ve tvaru rybky od táty. Volila jsem vláček z Dubí, protože osobně neznám lepší přibližovadlo. Lesem jsem se vracela pěšky zpátky. Pokaždé jinudy. Vzpomínám, jak mě fascinovala vůně karbolu, ticho, které tu dostávalo neuvěřitelný rozměr - vonělo smolou a orchestrem cvrčků. Vybavují se mi neopakovatelné pohledy do údolí, ze kterých vám narůstala křídla a všechny problémy byly rázem na tvrdé dietě.

To, že Mikulov neúprosně koluje mou srdeční krajinou a jsem s ním provázaná, se potvrdilo i po svatbě. Tchán dělal na Karlštejně v Mikulově správce (to je ta chata pod sjezdovkou) a tchýně byla zase vyhlášenou kuchařkou na Cepíně (to je ta chata u silnice). Pro mě, tehdy úču ZŠ, to znamenalo téměř celé prázdniny v tomhle Bohem naprogramovaném kousku země. Pamatuju na Bodláka, který měl chatu na malém svahu naproti sjezdovce. Takový svéráz, co patřil ke koloritu Mikulova stejně, jako Mikulov k němu. Často se s dědou (tchánem) trochu víc zapovídali o věcech pozemských a především o věcech nadpozemských, přestali počítat štamprdličky a Bodlák pak nedal zpátky ten kopeček ke své chatě. Padl, kde zrovna stál a ustlal si ve svahu pod ní. Ráno času dost.

Na Fofrníku, kde je dnes Penzion U krbu, pracoval číšník Pepa. Neustále stíhaný osudem a zmařenými vztahy. U něj v hospodě bývala pohoda i díky jeho fórkům a vzpomínkám na odplavené lásky. Ve všech restauracích kolem paty bouřňácké sjezdovky vládl zvláštní smír, tvrzený náručí hor. Lidi se čas od času slezli na Cepíně, kde babička pro všechny ukuchtila nějakou mňamku a připravila ještě větší mňamky k pivu, aby dobře klouzalo. Hrálo se na kytary, zpívalo do okorání hrdel a za svítání se spolek pomalu rozpouštěl do jednotlivých rekreačních zařízení a chalup.

Mikulov je pro mě jedno z nejhezčích míst na Teplicku. Nemá význam vyjmenovávat trasy, kterými se tu můžete někam vypravit, protože bych tu nad tím seděla ještě o Štědrém večeru. Prostě stačí přijet, vystoupit z autobusu nebo vlaku a nechat to na momentální náladě. Jestli se vydáte na Výtyšku, na Moldavu, zpátky do Dubí, do nějaké ze štol, na Cínovec, nebo vyšlápnete sjezdovku až na Bouřňák, je úplně jedno. Mikulov je krásný z každé strany, z každého úhlu a za každého počasí. Ať namíříte jakou cestou chcete, budete obdarováni. A je škoda, že tohle místo spousta lidí zná jen v zimě. Sekvenci mázlých pohledů ze sjezdu na lyžích, tradiční obrázek přeplněných zasněžených parkovišť a ten kousíček krajiny, který vidí přes hlavy ostatních ve frontě na vlek.   -ina-