Necinkali klíčema a vědí, že občas je třeba dělat kompromisy

20.11.2019

Volný přepis článku, který jsem napsala pro Deníky Bohemia (dnešní Teplický deník) k desátému výročí sametové revoluce. Vyšel 23.11. 1999. K tehdejší situaci v kultuře se vyjadřují pracovníci bílinské Kaskády. Možná i pro vás bude zajímavé vnímat jejich názory s odstupem dalších dvaceti let. Co všechno se vlastně v oblasti kultury změnilo...? 

23.11. 1999

Deset let od sametové revoluce je pro mnohé příležitostí k tomu, aby skládali účty. Někdy taky šancí, jak na své zásluhy opětovně upozornit. Konspirativní zástěrky, úbytek důstojnosti, velebení všeho, co jsme deset let ignorovali. I tak vypadala vlastenecká houževnatost, která se nechala vidět a také slyšet uplynulý vzpomínkový týden. Musím tak dát za pravdu strýci, který tvrdil, že za velkými činy nikdy nebývá velká huba, ale poctivá práce.

Na poli kultury se za posledních deset let toho příliš kvalitního neurodilo. Spíš mám pocit, že klenoty, které vznikaly v totalitě, v té svobodě nějak špatně klíčí. Do toho věci veřejné, jako tahanice o církevní majetek, přeměny či devastace galerií, zavírání nevýnosných kulturních zařízení. Duševní nadstavbu lidu začaly sytit striptýzová show nebo pořady typu XXL. Obecně se duch národa usadil někde mezi Schwarzeneggerem, Štefánikovou a Princeznou ze mlejna. Peníze dělají kulturu a kultura vydělává peníze. O tom, co z toho mnohdy vzejde, raději nepřemýšlet.

Svatopluk Vašut a Martina Tuháčková. (Foto: Zdeněk Traxler)

Jeden pomalu nabývá dojmu, že skutečnou kulturu u nás tvořili jen disidenti

V oblasti kultury i dnes pracují lidé, o kterých by sice hrdinové doby možná hovořili s despektem, ale bez kterých by kultura u nás už dávno padla na hubu. Jsou to lidé bez exilové minulosti a pomníků za ilegální činnost v dobách totality. Někteří z nich dokonce ani necinkali klíčema a bez výraznějších změn odváděli svůj podíl práce v boji proti kulturní apatii. Čas je naučil dělat kompromisy, když byla potřeba. A někdy, jak přiznávají, byli i poplatní době. Ale nezdrhli za moře, aby se po revoluci vrátili za zvuků fanfár. Mezi námi, kde by dnes kultura byla, kdyby z ní tenkrát utekli všichni.

Z kultury koryto pro nadbytek nevyhloubíš

Bílinské kulturní centrum Kaskáda v Bílině patří k nejlépe fungujícím zařízením v Ústeckém kraji. Spravuje dvě galerie, provozuje kino, letní amfiteátr, divadlo, kulturák, chystá se na otevření klubu pro výtvarníky a literáty a řadě amatérských souborů nabízí zázemí ke zkouškám. Samozřejmě s nezbytnou podporou města, bez které by to nešlo. Mezi zdejšími pracovníky nenajdete hrdinu socialistické práce, ani hrdinu sametové revoluce. A taky tu nikdy nevolili cestu laciné show.

Ředitel, Svatopluk Vašut

Zhruba před deseti lety působil Svatopluk Vašut ještě jako režisér a dramaturg renomovaného souboru Krušnohorského divadla v Teplicích. Opereta a hudební komedie. Žánry, které tohle zařízení proslavily. Získat ale do Teplic kvalitní herce nebylo jednoduché. Po revoluci byla nakonec teplická opereta zrušená úplně.

"Teplice v té době nebyly prezentované jinak než město v měsíční krajině. Byl problém sem někoho kvalitního získat. A když už se tu někdo objevil, sebral ho za čas Karlín nebo Plzeň."

Hodit kamenem dokáže kdekdo

"Totalitní kulturu dnes mnozí zavrhují. Přesto je třeba přiznat i pozitiva. V neprofesionální oblasti existovala například řada dechovek. Byly podporovány ze strany podniků a pro každý podnik bylo otázkou určité prestiže mít vlastní hudební těleso. Kromě dechovek působila v okrese řada dalších amatérských uměleckých souborů. Divadelní, taneční, pěvecké. Řada z nich se po revoluci rozpadla, stejně jako zanikla tradice řady uměleckých přehlídek."

Autocenzura jako nástroj k přežití

"Většině lidí, kteří se angažovali v různých uměleckých souborech, nešlo o ideologii, ale o samotné řemeslo. O kulturu řeči, výtvarné pojetí, pohybovou kulturu, prostě o řemeslo. Ať bylo umění, jakkoliv omezované, nelze popřít, že řemeslo procházelo i potřebnou genezí."

Každý, kdo chtěl uplatnit své umělecké invence, prosadit svůj pohled na svět, měl podle Vašuta možnost, pokud dokázal přistoupit na vnitřní autocenzuru. Bylo zřejmé, co je v dané době propustné a co nikoliv. Distancovat se od uměleckých aktivit jenom proto, že nebylo možné propustit vše, by znamenalo, že nevznikne vůbec nic.

"Divadelní soubory například inklinovaly ke klasické tvorbě, kde šlo prostřednictvím myšlenek klasiků o jakousi očistu ducha. A chtěl-li se člověk povznést, ani doba neměla sílu tyto myšlenky degradovat, když jste to nepřipustili."

Podléhání módnímu šílenství

Svatopluk Vašut se domnívá, že hodnota odkazu dramatických i literárních děl bývá dnes poněkud opomíjená. Často těmi, kteří se snaží za každou cenu o netradiční pojetí. Hledají výraz, kterým by šokovali a přínos některých současných uměleckých aktivit se zužuje na pouhé experimentování.

"Jsem přesvědčený, že jde o období, které je nutné překonat. Lidé by se měli umět naučit zastavit, popřemýšlet a minimálně se rozhlédnout dál než dovoluje jejich profesní slepota. Snažit se vidět to, co nabízí svět kolem a nepodléhat deformovaným vizím."

Soňa Beznosková z programového oddělení

"Když jsem se jako školačka zúčastňovala recitačních soutěží, řešila jsem často problém, zda vůbec půjdu recitovat. Protože báseň, kterou jsem si vybrala, označila moje kantorka za nepovolenou." 

Recitační soutěže, jako kterákoliv jiná umělecká klání, podléhaly v totalitě pečlivé cenzuře. Často se pak stávalo, že se na podobných akcích sešla řada stejných prací od autora, popularizovaného tehdejší vládnoucí garniturou. Namísto toho, aby se podporoval vztah mladé generace k poezii jako takové, vítězila meta jednoty myšlení, jednotný výběr a vkus. Řada nadějných lidí proto svoji uměleckou dráhu předčasně opouštěla.

Je to o penězích a o nezájmu lidí

Když se Soňa Beznosková vdala, přestala s recitací i ona. Dál ale navštěvovala nejrůznější kulturní akce, na které často přispívali lidem odboráři. I když je zřejmé, že důvodem bylo v základě ono dosažení jednotného smýšlení, pro lidi to bývalo podle Soni vítaným zpestřením.

"Určitě jsme si užívali víc, než dovedou lidé dnes. Dnes jsou často přišpendlení u televize celé večery a nejdou nikam."

Tenhle svůj úsudek podepřela Soňa profesní zkušeností. V Kaskádě se snaží například nabízet výhodnější vstupné pro skupiny, které nepatří k ekonomicky silným. Zájem veřejnosti o takovou nabídku je ale mizivý.

Martina Tuháčková, kurátorka galerií (současná šéfová Kaskády)

"Táta je Pražák, a tak jsme často jezdili do Prahy za prarodiči. Pokaždé jsme vyfasovali seznam výstav a snažili se je všechny obejít. Tehdy mi nepřipadalo, že bychom byli v tomhle ohledu nějak omezovaní."

Podle Martiny se těšily velké oblibě, stejně jako dnes, výtvarné soutěže. Dětem bylo vcelku jedno, jestli se jednalo o soutěž k Vítěznému únoru nebo volně motivovanou.

"Výtvarných soutěží po revoluci ubylo. Postupem času se k nim ale zase vracíme. Samozřejmě s tím rozdílem, že už nejde o ideologicky motivované soutěže. Důraz se klade spíš na podporu fantazie. Tohle vidím osobně jako velký přínos pro kulturní růst společnosti. Stejně je nutné vidět pozitivní růst prostoru a možností pro alternativní tvorbu. Ať to jsou výtvarné happeningy a podobně. Tvůrčí svobodu považuji osobně za jeden z nejdůležitějších výdobytků sametové revoluce."    -ina-