Škvárovník a jeho kruhy pod očima

12.07.2019

V Teplicích zmizela řada domů, které jsou dnes už jen ve vizuální zásuvce mojí paměti. Například domy v Dlouhé a Zelené ulici, kudy jsem chodívala z tréninků gymnastiky s Klárou, která mě nutila zvonit na zvonky a potom zdrhnout. (Fakt jsem se tomu bránila.) V prach se obrátil rodinný dům mé pubertální lásky v jedné půvabné uličce starých Trnovan. (Vlastně zmizela celá ta ulička a dnes jsou tam všude paneláky, které mají k půvabu poměrně daleko.) Je pryč starý dům důchodců v Českobratrské ulici, ze kterého se vždycky táhla vůně dezinfekce a připravovaného oběda. Nahradil ho úhledný kvádr, ze kterého není cítit vůbec nic. Byly pohřbené Městské lázně, kam jsme s bráchou chodili každou sobotu posilovat tělo i ducha, protože jsme to měli 100 metrů od baráku. Pryč je i řada domů v ulici U Divadla, kde jsem tátovi podávala sportku, na kterou nikdy nevyhrál vysněných sto tisíc, a proto si nikdy nekoupil (a já nezdědila) hausbót na Vltavě. Zmizely i domy v Alejní ulici u Zámecké zahrady, kde bydlela kámoška, kterou jsem vyzvedávala cestou na Zámecké nádraží. Odtud jsme pak mířily do jezdeckého oddílu v Bukovicích.

Jasně, jsem stará jako hnědé uhlí. Ale zase ne tolik, abych se kvůli chaosu, který doba v mé paměťové vizuální zásuvce napáchala, ztrácela v prostoru. Ještě to nemám nahnutý tak, aby mě museli zmatenou, vysílenou a vydávající nesrozumitelné zvuky doprovázet na správnou adresu dobří lidé. (Chtěla jsem jako správný cynik napsat: Co není, může být. Ale nenapíšu.)

Já vím. Měla bych s těmi dlouhými úvody dát pokoj.

Vlastně jsem jen chtěla informovat o tom, že mě povinnosti nedávno nametly ke škvárovníku na Letné. A i když mám místo srdce hroudu spečeného štěrku a duši psů bojových plemen, bylo mi trochu ouzko. Tohle ne, říkala jsem si pořád dokola, když jsem po dlouhých letech do těch míst přišla.

No, škvárovník ještě stojí. To jo.

Ale těch rodinných domů, co ho obklíčilo. Neuvěřitelný. Kdo je stejná vykopávka jako já a chodíval taky do těch míst, třeba s družinou, určitě pamatuje, že vzadu za škvárovníkem, po jeho pravé straně, se vcházelo na louku. Na velkou louku, kterou na jedné straně ohraničovala křoviska divokých malých žlutých hrušek, taky šípků a dolů ze svahu začínala téměř nepropustná divočina. Ano, přesně taková, ve které se vedly nekonečné souboje Apačů a bledých tváří. Hned vedle bylo malé hřiště. Na tom jsme hrávali fotbal nebo vybíjenou. Vychovatelky Sovová a milovaná Vokřálová si s sebou nosily deku. Odpočívaly v trávě a vyměňovaly si recepty na bublaninu. Taková nádherná doba, kdy bylo dovoleno mít věci na háku.

A škvárovník?

Měla jsem tu ještě maturitní večírek. S tancem, hudbou, občerstvením. Tehdy byl s námi profesor Jirka Slavík, do kterého jsem byla zoufale a zbytečně zamilovaná a naše třídní Olinka Roubínková. Chci jen naznačit, že tehdy škvárovník nebyl žádný slum, ale skvělá restaurace. O sobotách jsme sem chodívali na taneček. Venku na terase se ve stínu starých stromů popíjela malinovka, dozrávající chlapci mě brali pod stolem za ruku, ve tváři tvrdý výraz, před sebou teplající pivo a já se kousala do rtu, abych neprskala smíchy.

To je celý.

Mám jen kapku strach, no. Aby i tenhle architektonický klenot neskončil jen v mém vizuálním paměťovém šuplíku a děti mých dětí neměly jednou problém rozklíčovat, co byl ten škvárovník vlastně zač.

Trocha z historie

Jako umělou zříceninu postavil škvárovník ze spečených odpadů místní cihelny, z kamene, porcelánové strusky, z cihlové škváry a také z cihel po demolici požárem zničených domů, Franz Jerke. Začal někdy v roce 1805 a už o sedm let později napsal o škvárovníku pochvalnou ódu Goethe, který tudy špacíroval při svém pobytu v Teplicích. Jerke vybudoval nejprve altán a postupně k němu přistavoval a rozšiřoval ho. Dostavěl společenské místnosti, schodiště, balkony, terasy a válcovitou věž. Výsledkem byla poněkud bizarní stavba s vyhlídkovou kavárnou a letní terasou. Jeden z pokojů se nazýval Královský sál, což byl původně Modrý sál, ale po milostném výletu pruského krále Viléma Bedřicha do těchto úchvatných míst, ho Jerke přejmenoval. Král sem pak jezdil každý rok.

Škvárovník na dobové pohlednici. Zdroj: internet.

Škvárovník inspiroval nejenom k lásce, ale i k velkým dílům. V zahradní restauraci tu například začal psát svoji operu Zákaz lásky Richard Wagner.

Ještě v osmdesátých letech 20. století sloužil škvárovník jako výletní restaurace. Státní podnik Restaurace Teplice se ale s jeho údržbou nijak zvlášť nepáral a škvárovník začal upadat. Když už by se muselo fakt něco udělat, aby se dala restaurace provozovat dál, raději ho podnik opustil a zanechal osudu. Po zřícení jedné z jeho částí chtěl situace využít místní komunistický funkcionář. Vehementně prosazoval, aby byl škvárovník stržen. Na jeho místě by se pak paní Funkcionářová cachtala v bazénu, v zahradě výstavní vily. Naštěstí byl škvárovník za pět minut dvanáct, konkrétně v roce 1987, vyhlášený kulturní památkou a funkcionář utřel svůj rudý nosík.

I přes tu záchranu v poslední vteřině před hrabivým komunistickým nenechavcem na tom škvárovník získal jediné. A sice to, že stojí dál. A stojí navzdory času ze všech svých sil. Pokud se mu nedostane smysluplné pomoci, je otázkou, jestli to nakonec nevzdá sám.  -ina-