Sokolovna v Dubí to má spočítaný

Sokolovna v Dubí má jít k zemi. Město si mastí svaly k demolici už cca pět let. Chrám vzpomínek, který dnes vyhlíží víc žalostně než vznosně. Chřadnoucí hrad, kde brouzdá po chodbách strhaná samota a pod nohama jí šustí rozsypaný štěstí těch, co tu někdy propili mládí, svědomí, chalupu, krávu nebo manželství.

Tahle známá dubská restaurace ale bývala i útočištěm pro duše oddané sportu, které užívaly její tělocvičnu. Takže se tu pod jednou střechou střetávaly dva světy. Ten na oko radostný, křepčící, trousící fórky z rukávu, pod jehož maskou doutnaly porážky, opuštěnost a vztek. A pak ten upocený, plný bolesti, mozolů a odříkání, který ústil do vítězství nebo alespoň do radosti z přemožení sebe sama.

Také mně vetkal genius loci dubské Sokolovny uzlíky do žilkování v duši. Ve třinácti jsem tu začala hrát závodně badminton, zamilovala se na turnaji v Liberci do kluka, co ho hrál závodně v Kopistech. V patnácti jsme si tu střihli rozlučkový mejdan na konci devítky, který se pak přesunul na Paraplíčko a celkově nedopadl. Někteří z nás se poprvé opili alkoholem, láskou, ctností, tím vším, co prorokoval už prozřetelný Baudelaire. A do třetice, já, až do nehtu na palci u nohy Teplická, jsem si vzala kluka z Dubí. Ten si do Sokolovny chodil spravovat náladu, reputaci i sebevědomí, jako dalších 99.9 procent chlapů v tomhle městě pod horami, kde tenkrát ještě nebyla hospoda na každém rohu.

Všechno chce své. A jestliže by dnes opravy objektu spolykaly několik desítek milionů korun, pak je rozhodnutí o demolici pochopitelné. Zkrátka tahle bouda pro bezbožné psy, molo pro opuštěné slečny, oáza zapomnění v poušti času, řetízkový kolotoč z reality do euforie, zpátky a zase tam, zmizí jednou z povrchu zemského. Několik dutých ran a všechno se sesune k zemi. Její trosky pak odhrnou, aby udělali místo pro velké dětské hřiště, protože čas nezastavíš. Čas nám kašle na vzpomínky, na pocity a nebude kvůli nějaké nostalgii, co z nás věčně táhne, sedět na prdeli.    -ina-

TROCHU HISTORIE PRO POŘÁDEK.

Výstavbu tehdy Lidového domu objednal v roce 1928 Dělnický tělocvičný spolek v Dubí.

Objekt byl koncepčně pojatý jako multikulturní centrum se sálem (tělocvičnou), s jevištěm, šatnami, pokoji, kuchyní, občerstvením s pivnicí, sociálním zázemím a venkovním sportovištěm.

Dne 16. prosince 1929 získala Všeobecná dělnická tělovýchovná jednota pro Dubí a okolí stavební koncesi.

Po druhé světové válce zde krátce působil Sokol a následně TJ Baník Dubí-Cínovec. Ten podal v roce 1954 žádost o stavební povolení na rozšíření venkovního hřiště o běžeckou dráhu, protože v celém širém okolí se tehdy žádná regulérní běžecká dráha nenacházela. Rozšíření hřiště bylo naplánováno na roky 1954 až 1956.

Stávající břízolitová omítka, která praská jak nomádům paty na poušti, pochází z roku 1968. Budova se v podstatě od té doby nezměnila.

Zdroj: Zmizelé Dubí, Jiří Veselý a PhDr. Jiří Šiller