Mám vážný poměr hned s několika tématy

07.05.2019

Uměci bývají nečitelní. Žijí ve světě, kde se vyznají jen oni, i se zavázanýma očima. Zatímco ostatní v něm zabloudí, i kdyby byli vybavení buzolou, mapami a dalekohledem. Umělci jsou přírodní úkaz, svérázný živočišný druh. Pokud doufáte, že je přetvoříte k serióznímu obrazu, těžce si naběhnete. Žít s nimi znamená tolerovat, že vám převracejí svět chlupama dovnitř. Když přijde jejich slabá chvilka a vy na vteřinu uvěříte, že šli konečně do sebe, rozhodí nečekaně rukama do stran, jako by na ně mělo spadnout celý nebe a s rozzářenýma očima zakřičí: "A přece jí miluju! Vždyť i Uhrančivý motýl García Lorcy se zblbnul do obyčejnýho švába!"

S transformacemi je utrum a ve vás vymalováno...

SVATOPLUK VAŠUT je dramaturg, režisér a scénárista. Má několik cen za dramaturgii a scénografii. V divadle a kolem něj už se potuluje déle jak půl století. Takže ano, shora uvedené platí do značné míry také o něm. Narodil se 18. února 1945 v Ostravě, kde vystudoval konzervatoř. V dalších studiích pokračoval na FAMU a JAMU. Do Teplic se Vašutovi z Ostravy přistěhovali kolem roku 1981. Měli dva syny, Igora a Daniela. (Daniel bohužel v roce 1999, ve svých 27 letech, zemřel.) Igor je pedagogem na základní umělecké škole v Ostravě.

Divadlo je pro Sváťu Vašuta chrámem a archou v rozlehlém oceánu trablí a všednosti. Neuměl by žít bez intimní tmy zákulisí, ostrého olíznutí světlem reflektorů, opony, která při dotyku rozvíří milióny vůní, bez rozvrzaného pódia, které si při vaší chůzi opakuje Shakespearovy verše. Bez světa, kterému propadneš a neutečeš. To říkám s předstihem, kdyby nedej bože někoho napadlo vzít Sváťovi od toho všeho klíče.

Schůzku jsme si spolu dali na jeho trafačce. Tak nazývá zahradní chatku kousek za městem. Je celá bílá a vytáhlá z nevelkých základů hodně vysoko k nebi. Proto jí sousedé začali tak říkat. Sváťa jí stavěl vlastníma rukama. V době, kdy ze sebe potřeboval vytřískat zlost a beznaděj. Miluje to tady. Vlastně tu žije od jara do podzimu jako poustevník. On a jeho pes. 

Kdysi jsme na sebe se Sváťou pracovně často naráželi. Jedno období mi dělal dokonce i šéfa. Potom jsme se desetiletí neviděli. A najednou mi od něj přišla fotka, na které ležel ve staré plechové vaně pod svahem záhonků kvetoucích trvalek, popíjel pivo a kouřil. Do zprávy napsal: Inčo, pod těma kytkama pravidelně ulehám, abych si zvykal na stísněný prostor, na kytky nad hlavou a nebyl pak moc překvapený, až mě jednou zahrabou...

SVATOPLUK VAŠUT

Sváťo, bylo divadlo pro tebe volba, nebo ses k němu přichomýtl náhodou?

Popravdě, já dlouho nevěděl, co budu dělat. Vystudoval jsem na konzervatoři hru na lesní roh. To pro mě znamenalo perfektní vojnu. Vojenská kapela, kde jsem dělal i konferenciéra.

Jenomže pak skončila vojna a já musel živit rodinu. Už jsme měli Igora. Nastoupil jsem do ostravské operety jako první hráč ve skupině lesních rohů. K tomu jsem dělal malé kšeftíky a točil několikaminutové reportáže pro televizi. Kámoš, co studoval FAMU, mi řekl ať tam jdu taky. Za 14 dní mi dovezl přihlášku, už vyplněnou, tak jsem jel. Z dvanácti set nás přijali sedm. Školu jsem vystudoval dálkově. A abych to všechno zvládal, protože cesty do Prahy nebyly levná záležitost, chodil jsem na brigádu do hudebního archivu. Měli tam noty, do kterých se nikdo 50-80 let nepodíval. Ty jsem třídil. Dostával jsem peníze, nikdo mě nekontroloval... Akorát jsem pokaždé vylezl a svítily mi zuby, protože hned vedle divadla stála vysoká ostravská huť.

Ovlivnilo FAMU tvoji další cestu?

Zkusil jsem to v televizi. Jenže, kdo měl v té době FAMU, byl v podstatě třídní nepřítel. Devadesát procent lidí v televizi nemělo tehdy pomalu žádný vzdělání. Maximálně byli vyučenými fotografy. Když jsme jeli natáčet na Slovensko k Malé Fatře, vymknul se mi štáb z rukou. Nezvládl jsem to. Kameraman točil, co chtěl, prostě taková vzpoura.

Tak jsem si řekl, že se pokorně vrátím k divadlu. Šel jsem za režisérem Vladimírem Hamšíkem, který nikdy v životě neměl asistenta a všichni z něho měli strach. Říkám mu: Pane režisére, já bych vám chtěl dělat asistenta režie. Myslíte, že by to bylo možný? A on na to: K čemu vám to bude? Tak jsem řekl, že se tomu chci věnovat. Koukl na mě a povídá: "No, jestli myslíte, tak dobře. Ale nikdo vás nebude mít rád, protože všem budete muset říkat pravdu. A když jim nebudete říkat pravdu, tak to, co uděláte, bude stát vždycky za hovno."

A říkal si jim pravdu?

S tím jsem neměl problém. Později jsem měl vést i operetu po šéfovi o kterém se vědělo, že bude za rok odcházet do Karlína. Jenomže tenkrát nešlo dělat takový post bez školení. Byl jsem dotlačený k tomu, abych si udělal VUML, krajskou politickou školu, okresní politickou školu a já nevím, co ještě. Když jsem to všechno absolvoval a zbývalo pár týdnů do mého jmenování, tak starej komik Josef Kobr zašel na město a prohlásil, že to chce dělat on. A hned mi taky řekl, že se mnou nepočítá, ať jdu do háje.

Tak ses dostal do Teplic?

Před tím jsem ještě hostoval v Olomouci, v Opavě, různě. A do toho hroznýho šrumce přišla zpráva, že v Teplicích odchází současný režisér, který byl zároveň šéfem divadla. A že tam zůstanou dva dirigenti, třicetičlenný orchestr, dvanáctičlenný sbor, balet a to všechno bezprizorní, bez vedení. Nový ředitel, kterého vybrali na krajském výboru strany, byl Ladislav Chudláský. Toho se potřebovali zbavit v Divadle pracujících v Mostě, protože tam chtěl dělat pořádek z pozice profesora tělesné výchovy. A Chudláský sháněl, kdo by dělal dramaturga, režiséra a tak. V té době jsem měl nějaké osobní problémy, tak jsem sbalil svých pár švestek a odjel do Teplic.

Bylo to pro tebe úplně neznámé prostředí?

Ne, to ne. Já už Teplice trochu znal. Dělal jsem v ústřední komisi pro divadla, kde bylo asi šest lidí a jezdili jsme po celé republice na všechny premiéry. Vždycky jsme jim radili co zlepšit, co se podařilo, co už méně. Takže jsem měl absolutní přehled o všem, co se hraje od Prešova, Košic, až po Plzeň. Znal jsem všechna hudební divadla, i to teplické.

V teplickém divadle jsi ale taky dlouho nezůstal...

To je pravda. Ale chvíli jsem tam dělal i ředitele. On Chudláský dostal infarkt. Zastupoval ho jeden režisér z Prahy. Tomu se ale nelíbilo, že musel do Teplic jezdit každý den. Z okresu tedy přišli a řekli mi: Hele, tady máš všechny věci a dělej zastupujícího ředitele. Dělal jsem to asi tři roky. Pak přijeli pro změnu z kraje a řekli mi, jak to, že to dělám, když mě nepověřili. A dali na to místo svého prověřeného člověka. Ten mi za deset dní řekl, že jsem exemplárně vyhozený. Že prý pánové nahoře rozhodli, že v divadle nemá takový živel jako já co dělat. Mně bylo ale jasný, že šlo o intriky zevnitř souboru.

Konec s divadlem?

Ne tak docela. Naštěstí se o tom dozvěděl Dušan Špička a ten mi nabídl, abych šel k němu, že mě nutně potřebuje. V té době dělal ještě vedoucího ONV odboru kultury. Měl jsem na starosti amatérský divadlo, dechovky a zábavu obecně. Po třech měsících za mnou přišel ředitel divadla, který mě vyhodil, že se hrubě mýlil a nechal se ovlivnit určitými lidmi ze souboru. Prosil, abych se vrátil. Jenomže to jsem nemohl Dušanovi, který se mě ujal, když jsem byl bezprizorní, udělat.

Stejně krátce na to přišel rok 1989 a okresy se rušily. Znova vypsali místo na dramaturga teplického divadla a já se přihlásil. Proběhlo to bez problémů. Jenomže pro změnu došlo k tomu, že rozpustili operetní soubor. Nejdřív tam pomalu denně chodili lidi z Občanského fóra, zpívali s herci hymnu a potom ti samí herci, jako děti revoluce, dostali po čumáku. Zase jsem zůstal bez práce. Asi půl roku. Naštěstí jsem měl nějaký fufníky, tak jsem koupil tuhle zahradu. A abych tu zlost a beznaděj ze sebe vytřískal, začal jsem kopat základy pro trafačku a stavět ji.

Byl jsi také ředitelem Kulturního centra v Bílině, kde jsme chvíli pracovali spolu...

Ano, asi třináct let. Ledacos jsem tam zařídil. Dodnes běží například úžasná soutěž Bořeňská čarodějnice, kterou jsem založil. Teď smím dokonce být už i v porotě, protože odešli někteří lidi, kteří mě z toho místa v Bílině vyštvali. Dostal jsem od nich jednou SMS, že vypisují výběrové řízení a že se mnou už nepočítají. A byl šmitec.

Cos dělal potom?

Zasáhla vyšší moc. Onemocněl jsem, doktor mi našel nádor. A to jsem k němu šel jen na takovou dědkovskou kontrolu a naočkovat se proti chřipce. Byl z toho rok na nemocenský. Naštěstí to nebylo zhoubný. Potom invalidní důchod a je ze mě důchodce. Celou dobu jsem ale spolupracoval s bílinským ochotnickým divadlem, s krupským souborem a Lea Čiháková, která tady vedla herecké studio při domu kultury, mě vždycky zvala na premiéry. Jednou onemocněla a musela na operaci. Požádala mě, jestli bych to za ní mohl vzít. Měla rozdělaný dvě věci. Moc se mi nechtělo, protože jsem byl na to divadlo načuřenej. Ale pak jsem si řekl, že mi ublížili lidi, to divadlo za to nemůže. A už jsem v tom zase jel. Dělali jsme Poprask na laguně a Nebožtíci přejí lásce. Nakonec jsem soubor převzal úplně, protože Lea se musela znovu vrátit do nemocnice. Vytvořily se dvě skupiny. Jedna pode mnou a jedna pod Jardou Hunkou.

Letos jste představili divákům úspěšnou Sněhurku. Kolik premiér do roka děláte?

Každou sezónu připravíme jednu až dvě premiéry. Na Sněhurce se podílely tři soubory. Můj, Petry Würzové a Taneční divadlo Teplice. Petra chodila původně ke mně do souboru. Byla moc šikovná. Řekl jsem jí jednou: Víš co, budeš moje asistentka režie. Nemusíš nic dělat, jenom seď, koukej, poslouchej, co jim říkám, jak jim to říkám, proč jim to říkám. Jednou se ti to může hodit. No a asi za rok a půl si vytvořila vlastní skupinu.

Jak je to s pánským obsazením souboru? Vím, že to bývá problém...

To je problém. Dělali jsme od Lorcy Dům Bernardy Alby. Tragédii, celá hra končí sebevraždou. Vlastně jsme to dělali hlavně proto, že tam hrají skoro samý ženský. Z chlapů tu máme jenom Martina Karpíška, kterého si půjčují všechny soubory. Pak tam jsou patnáctiletí kluci. Copak ale oni mohou hrát staré proutníky? Jednoduše musím vybírat hry, kde jsou ženské role. Udržet chlapy u divadla je velký problém.

Proč myslíš, že to tak je? Určitý exhibixionismus je přece v souladu s přirozenou mužskou ješitností.

No právě tou mužskou ješitností. Takovou tou jejich zarputilostí, snahou někomu něco dokázat. Oni se sejdou a teď si vyprávějí: ten chodí na florbal, ten na hokej, ten jezdí na skejtu. Oni potřebují adrenalin. Takže se nechají docela snadno zlákat různými nábory.

S dívkami to ale není jednodušší. Přijde a myslí si, že za tři týdny bude mít kostým princezny. Ale to, že neumí pořádně vyslovit své jméno, že jí kloudně nerozumíš, to ani ti její rodiče nechápou. Někdy mám pocit, že někteří rodiče dají dítě do divadelního kroužku stejně, jako odkládají kabát v šatně. Pak ho vyzvednou a doma už s dítětem nepracují, nezajímají se o to, co se na kroužku dělo, nepomáhají mu, aby se dál rozvíjelo.

Teď to znělo pesimisticky...

Ne, tak hrozný to není. Ty děti jsou báječné. Všechno nakonec ustojí a zůstanou. Pak mě neustále pošťuchují, abych jim řekl, co budeme hrát nového. A já se jen bráním, aby mě proboha nechaly chvíli odpočinout. V souboru mám pětadvacet, pětatřicet dětí, jak kdy. Rozdílného věku. Spodní hranici nemám. Podmínkou je to, že musí umět číst. Musí se umět naučit básničku nebo povídku, musí si umět přečíst to, co má říkat a pak do toho ještě vložit samo sebe. Svoji komediálnost a tak.

Několik Sváťových svěřenců na zkoušce v divadle.

A co pro ně tedy připravuješ?

Teď jsem v situaci, které říkám před otěhotněním. Mám vážný poměr hned s několika tématy. Nechci to zakřiknout. Jedno by mělo být muzikálově taneční představení. Pak taky uvažuju o věci, kterou už jsem dělal dvakrát. Mám ale nové děti, které to ještě neznají. Jde o zdokonalení jemné herecké motoriky a o jevištní pohyb. Obyčejná pohádka Domečku, domečku, kdo v tobě přebývá. Hraje se to bez kostýmů jen v černých trikotech. Děti chodí kolem imaginárního domku, dodržují přesně jeho velikost, ve stejném místě otevírají a zase zavírají okna, něco jako pantomima. Tím, že přemýšlí, jak mají sypat mouku do mísy, nebo rozbít vajíčko, se učí. Ruce a motorika jsou pak v činoherním divadle daleko přirozenější, uvolněné, není to toporné, vydřené.

A máš něco schované v šuplíku?

Mám rozepsaného Jaroslava Ježka Obrázky ze života. Jednu dobu jsem se naštval, když se neustále mluvilo o Osvobozeném divadle a jenom o Voskovcovi a Werichovi. O Ježkovi nepadlo ani slovo. Tak jsem si půjčil nějakou literaturu od Václava Holzknechta, kde jsem zjistil, že kdyby nebylo Ježka, vůbec by nevzniklo Osvobozené divadlo. Oni měli sice texty, ale bylo to příliš intelektuální, až nudný a chtělo to něčím rozsvítit. Tak jsem se rozhodl, že napíšu hru Obrázky ze života Jaroslava Ježka a v závorce bude bez Voskovce a Wericha. Dostal jsem se asi do poloviny. Pak jsem měl nějakou tvůrčí krizi, nebo co. Přestal jsem psát a teď nemůžu chytit nit.

Baví tě dávat zažitým věcem jiný směr?

Jo! To samé jsem udělal se Sněhurkou. Do té jsem taky některé věci přidělával. Představ si, že mnozí diváci nevěděli, že ta královna je vlastně macecha. Trochu jsem ten děj k tomu navedl. Já si vždycky musím dát do každé hry něco svého. Ve Sněhurce jsem použil i web kameru, zabudovanou do zrcadla, kterého se královna neustále ptala, kdo je na světě nejkrásnější...

Který ze světových autorů je ti nejbližší?

Nechci vypouštět Gina z láhve. Mám ale v plánu udělat Maurice Maeterlincka, Cestu za modrým ptákem. Už jsem to tady před lety nastudoval. Maeterlinck byl zajímavý autor. Zakázal například, aby jeho hry hráli živí herci. Hrát je směly jenom loutky. Herectví na přelomu století bylo nedokonalý a on už to tehdy cítil. Jediný, komu dovolil zahrát Cestu za modrým ptákem s živými herci, byl soubor Stanislavského. Takže takoví lidi mě zajímají. Ten García Lorca taky. Má fantasticky napsaný texty. Je zajímavé, že spousta autorů jsou čtyřprocentní a snad i proto dokáží napsat nádherné texty pro ženské. Oni to mají v sobě.

A jsou autoři, které děláš nerad?

Autoři ne, ale hry. Takové, které jsem už někde viděl, které už někdo hrál. To mi ulpí jak hovno na košili. Proto hledám nové a nové autory, nové a nové hry, nebo si vymyslím raději něco sám. Případně dám šanci hře, která je mi sympatická a nějakým způsobem jí vytvaruju, přebarvím, dotvořím do současného jazyka, do současné scénografické podoby. Prostě tak, aby to bavilo mě, ale hlavně lidi v sále.

Vyzvídala: Ilona Kaulfuss