Dopis z válečné linie

02.02.2019

Na podzim jsem vyrazila koupit hlínu. Jsem květinový maniak a v džungli zimní zahrady řvaly kytky po přesazení. Nechtělo se mi čekat do jara. Když jsem v zahradnictví zahlídla 70 litrový pytel hlíny za mrzký peníz, neváhala jsem a táhla ho k pokladně.

"To je ale hlína na zahradní kytky," ucedil Frank. "No a co, kytka jako kytka. A tohle je levnější, než dva patnáctikilový pytlíčky pro pokojovky." Hlavou mi prolítla vzpomínka na mamku, která vždycky zjara chodila s lopatkou a pytlem pod Doubravku pro hrabanku. A jaké měla kytky!

"Budeme mít plný byt mušek." Snažil se mě ještě zlomit.

Měl smůlu.

Už když jsem začala přesazovat, bylo jasný, že je něco špatně. Hlína těžká, slepená, tvrdé velké hroudy, které jsem musela rozbíjet kladivem. Byla jsem ale statečná a nedala na sobě nic znát.

Kytkám se dařilo.

Brzy jsem se ukolébala v pocitu dobře odvedené práce.

První muška přistála na počítači začátkem ledna. Urovnala si křidélka a vyrazila napříč obrazovkou. (Mám v té džungli pracovnu.)

"Co tu děláš, hlupáčku? Venku je už zima, tam tě teď nepustím. Zmrzla bys."

Jsem měkkosrdcatý milovník přírody. Takže, když se objevila druhá a třetí, pomyslela jsem si: alespoň ta první nebude sama. A když jsem našla jednu s nožkama nahoru, div mi to srdce neurvalo. Přemýšlela jsem, co jim dát, aby chuděrky přežily do jara.

V polovině ledna jsem ráno u počítače objevila hrnek se zbytkem čaje z večera. Plavaly v něm asi tři desítky utonulých mušek. Zaostřila jsem stárnoucí zrak a podívala se na květináče na okně. Ani náměstí ve Vatikánu při proslovu papeže nebylo nikdy tak zaplněný, jako moje květníky těmi skotačivými smrady.

Vstoupila jsem do války.

Autentický snímek z bojiště. Jen pro silné povahy...

Vyrazila jsem nekompromisně, bezohledně a tvrdě do boje.

Ti malí parchanti neustále přibývali. Miliónová přesila. Bez přehánění. Do různých lepících šipek, pásů a mucholapek jsem už investovala stovky. Tolik, že by za ně bylo minimálně deset patnáctikilových pytlíků zeminy pro pokojové kytky.

Moje měkkosrdcatost dostala padáka.

Začala jsem v sobě objevovat dosud netušené pocity, nálady a sklony.

"Kdybys nebyla tak mrňavá, ty svině, přišpendlím tě ke své byznysové nástěnce a budu ti pomalu odtrhávat křidélka a nožičky...."

Ano. Stal se ze mě bezcitný zabiják a sadista. Každý večer po celodenním boji umývám pracovní stůl, obrazovku počítače a okna od šmouh, které zůstávají po těch zabitých mrchách. Ocitla jsem se v přední linii, kde má boj jasná pravidla. Jakýkoli pohyb v mé pracovní zóně je tvrdě trestán rozmáčknutím. 

Frank to nekomentuje. Netroufá si. Jen se na mě občas divně dívá. Úkosem, jako by měl z něčeho strach. Ale to už není můj problém. Já mám svých dost.   -ina-