Co žvýkačka v šuplíku neslepila 

15.03.2019

Jeden návrat do třetihor. Fotografie z Bíliny někdy z roku 1985 - 1990. Z nějaké výstavy. Z dob krále Klacka, kdy byly pazourky ještě in. Z nádherných, bezselfíčkových let. Z časů, kdy nějací šílenci tvrdili, že jednou budeme nosit telefon v kapse a my nad tou fantasmagorií řvali smíchy, až nám praskaly kšandy a podprdy.

Vzhledem k technologickému pokroku té doby můžu být ráda, že se zachovala alespoň tahle fotografie. Dneska by byl z podobné akce zaplevelený fotkami celý Facebook. A když už jsem tuhle raritu našla, toužebně si přeju, abyste se na ní našli i vy. Práskněte, koho se to podařilo (Zdeňku Traxlerovi?) zvěčnit a já na té své dálnici pamětí zaasfaltuju další díru.

A abyste se neupejpali někde v rohu s lízátkem přilepeným k patru, začnu.

To černovlasé stvoření ženského rodu třetí zleva jsem já. (Doufám, že to s tím rodem se ještě může.) Jako metodik pro slovesné a výtvarné obory. ANEBO už jako pisálek pro Týdeník Směr. Nevím. Vzhledem k té úžasné bundě, kopírující křivky mého těla a velkometrážní sukni po nějaké pratetě, předpokládám, že jsem se chystala zplodit dceru. Nebo jsem byla krátce po? To bych se ale neflákala po nocích na vernisážích s lidmi, který ani neznám. A´propos - vážně se nosily tak otřesný kozačky? 

Tak, souputníci. Teď jste na řadě vy... :-)